Když jsem v srpnu přemýšlela, čím L. překvapím k ročnímu výročí, vyšel u Pájušky na blogu článek o plavbě na lodi. Jelikož jsem se v Chorvatsku přesvědčila, že L. má lodě opravdu rád, neváhala jsem. Jelikož to má L. s prací trošku složitější, o překvapení jsem mu řekla dopředu, aby si mohl v práci zařídit volno a jestli by o to vlastně vůbec stál. Nápad se mu líbil a volno si v práci zařídil, tudíž já jsem mohla zařídit vouchery na slevomatu. Co mě trochu mrzelo, byla komunikace s Labskou plavební správou. Napsala jsem na jeden email a odpověď mi přišla z úplně jiného, až za dva dny a vlastně ani ne se vším, co jsem chtěla vědět. Ani na jeden telefon jsem se nedovolala a zkoušela jsem to asi 10x. Naštěstí se mi pak ozvali opět po mailu a potvrdili mi rezervaci. Chtěli jsme jet v sobotu, ale bohužel už byly všechny obsazené. Volba tedy padla na neděli.
Vstali jsme v půl 4 ráno a v půl 5 už jsme seděli ve vlaku směr Mladá Boleslav. Tam jsme přesedli na vlak do České Lípy a modlili se, abychom to v Lípě stihli na vlak do Děčína, jelikož jsme měli pouhé 3 minuty na přestup. Naštěstí vlak zpoždění neměl a my po 7 ranní přijeli do Děčína. Prošli jsme se od nádraží k přístavu, ale počasí teda nevypadalo zrovna ideálně. Dorazili jsme kolem půl 8 a tak jsme museli půl hodiny počkat, než přijde kontrolorka voucherů. Usadili jsme se na lodi a čekali až vyplujeme. Chvíli před 9 jsme se ale museli přesunout k jinému stolu, ke dvoum celkem milým lidem, ale neseděli jsme u okýnka, což mě docela mrzelo. Chvíli po 9 jsem vypluli. Plavba ubíhala svižně. Trochu popršelo, ale žádná tragédie. Před 11 si nás svolali ke stolu (tedy ty, co budou vystupovat v Rathenu, ostatní pluli až do Drážďan), že se podává oběd, který byl v ceně voucheru. Dostali jsme povedený a silný vývar s nudlemi, kuřecí řízek s brambory (mě porce docela vyhovovala vzhledem k polévce, ale L. to moc nestačilo) a jako dezert byla bohužel kupovaná roláda. Po obědě ještě stihl přijít průvodce a dal nám mapku a něco málo nám o Rathenu pověděl.
Když jsme vylezli z lodě, první zastávka byl bankomat. Ano, přiznám se bez mučení, že jsme jeli zcela nepřipraveni. A trávit téměř 7 hodin v zapadákově bez jediného Ečka, se nám zdálo jako nesplnitelný úkol. Potom jsme se vydali k přívozu na druhou stranu Rathenu, kde se nacházela dětská zahradní železnice. Až na to mastné vstupné 6,5 E za jednoho a 1 E za foťák, jsem si to docela užila. Bohužel nám po chvíli začalo pršet a tak jsme jeli zpět do 'centra'. Kurort Rathen je poměrně malý, nebo mi tak alespoň přišel. Vydali jsme se na okružní cestu, kde na nás čekalo 800 schodů! A já jakožto líný tvor, zcela pomáčená od deště, zpocená a vlastně mi i byla zima, jsem zcela tuto cestu sabotovala. L., jakožto hrdina se mě stále snažil přesvědčovat, že už je to kousek, že jsme v půlce. Nakonec to vzdal i on, protože fakt pršelo a byla zima. Zakempili jsme to na asi jediné kryté a hlavně volné lavičce v Rathenu a dali si svačinu. Vzdali jsme i další pokus o okružní cestu, dřepli si v malé hospůdce a já si dala čaj a L. radler, zapli jsme tablet a hráli spolu Candy crush sagu. Tam jsme vydrželi asi hodinku a vydali jsme se dál, jelikož na malou chvíli přestalo pršet.
Vydali jsme se na jinou cestu a prošli jsme kolem pár obchůdků, ale žádný z pohledů se mi prostě nelíbil, všechny byly hrozně kýčovité. A tak jsme šli a šli až jsme došli k altánku a k pár lavičkám, odkud byl skvělý výhled na Labe a na druhý břeh (kde shodou okolností vedla železniční trať a každou chvíli tudy projel Taurus, moje nejoblíbenější lokomotiva). Tam jsme poseděli taky přibližně hodinku. Plánovali jsme nový výlet - plavbu parníkem, protože během toho co jsme šli na toto místo, proplavil se kolem nás parník a L. si ho hned zamiloval. Blížila se 17 hodina a my dostali na něco chuť a možná hlad a tak jsme si v nedalekém kiosku koupili já hranolky a L. hambáče. Šli jsme si opět na chvíli sednout k Labi a po chvíli připlul další parník, fakt moc pěknej parník. Pak jsme ještě nějakou chvíli čekali na lavičkách u Labe a v dáli už se blížila naše loď.
Nalodili jsme se, usadili jsme se (opět k těm samým lidem) a dostali jsme malou porci guláše se třemi knedlíky. Docela jsem se polekala, protože byl slibovaný raut. L. z toho také nebyl moc nadšený. Naštěstí po chvíli za námi přišla servírka, že se dole chystá raut a jestli chceme ochutnávat vína, na což jsme samozřejmě přikývli, neboť i to bylo v ceně. Když jsme přišli dolu, už byla velká fronta. U některých lidí, jsem opravdu přemýšlela, jestli to myslí vážně (několik talířků naskládaných vrchovatě). Chápu, že guláš asi tolik nezasytil, ale spíš jsem v tom viděla to čecháčství. Snědli jsme baštu a po chvilce přišla servírka s prvním vínem, potom druhý a třetí vzorek. Ač nenalévala necelou decku, i tak mi to stačilo a čtvrtý vzorek jsem odmítla, i proto, že to bylo červené víno, které nemám ráda. Jen jsme dopili a už jsme se blížili do Hřenska, kde jsme my a pár dalších lidí, vystoupili na autobus do Děčína, abychom stihli vlak. Museli jsme si teda hodinu počkat, ale za to, jsme poznali další postarší milý pár. Hodinka uběhla co by dup a my mohli nasednou ve 22 hodin na vlak do Prahy - Euronight Metropol. V Praze jsme bohužel opět museli čekat hodinu, než nám jel vlak v 0:26. Domů jsme se dostali o půl 2.
Shrnutí?
Pršelo, bylo zima, furt jsme někde čekali, ale i tak to byl pěkný výlet, protože tam byl můj milovaný L. Pokud se rozhodneme plavbu opakovat, pojedeme až do Drážďan.
Žádné komentáře :
Okomentovat